Rok 1945 a současnost

Automobilový průmysl čekají v dohledné době krušné časy, kdy na něj budou zle nedobře doléhat dvě rány.

Jednak už probíhá přechod na elektromobilitu, do kterého automobilky investovaly a ještě budou investovat miliardy eur, zároveň je tu šok ze zastavené výroby a snížené poptávky po nových autech. Protože jeden z klíčových pilířů evropské ekonomiky není tou nejvhodnější oblastí pro socialistické experimenty, není od věci připomenout trochu ekonomické teorie. Nejdříve se ale musíme vrátit do roku 1945 …

Konec druhé světové války, rozmach sovětského socialismu do východní a střední Evropy a v neposlední řadě i úspěchy komunistických stran v prvních poválečných volbách v zemích jako Francie nebo Itálie, to vše vedlo k polemikám, který společenský systém je efektivnější, tedy zda socialismus nebo kapitalismus. Z tohoto pohledu k dnešku velmi zajímavě promlouvá článek Friedricha von Hayeka Využití znalostí ve společnosti (The Use of Knowledge in Society). Stručně shrnuto, Hayek říká, že lidstvo má obrovské množství znalostí a informací, které jsou ale rozptýleny u jednotlivých lidí. To, co potom dokáže tyto rozptýlené znalosti integrovat, je trh a funkční cenový systém (tedy cenový systém s minimem státních regulací). Hayek vysloveně říká:

„Zvláštní charakter problému racionálního ekonomického řádu je dán právě tím, že znalost okolností, s nimiž musíme pracovat, tu nikdy není v koncentrované či integrované podobě, ale jedině v podobě rozptýlených kousků nedokonalých a často protikladných znalostí, které mají různí jedinci. Ekonomický problém společnosti tudíž není jen problém, jak alokovat „dané“ zdroje – pokud „dané“ znamená, že jsou dány jedné mysli, která pak s rozmyslem řeší problém daný těmito „daty“. Je to spíše problém, jak zajistit nejlepší použití zdrojů, které jsou známy jakémukoli členu společnosti, a to k cílům, jejichž relativní důležitost znají pouze tito jedinci. Pokud to řekneme zcela stručně, jde o problém zužitkování znalostí, které nejsou nikomu dány ve svém celku.“

Dnes, když víme, že sovětský socialistický model zkrachoval a že vývoj dal Hayekovi a dalším za pravdu, může se zdát, že tyto debaty již patří minulosti. Bohužel tomu tak není. Integrace rozptýlených znalostí vytváří tzv. kolektivní inteligenci, jak to v knize Racionální optimista popisuje Matt Ridley. Tato kolektivní inteligence potom vede k vývoji díky inovacím a ke zlepšování mnoha stránek lidského života.

Nové technologie musí přicházet na evolučním principu při zachování základních tržních principů. Legislativa musí na tyto technologie reagovat tak, aby jejich nástupu nebránila, nikoli tak, že jejich nástup určují a vyžadují nejrůznější směrnice a nařízení. Bohužel právě tento princip v současné době aplikuje Evropská unie, když v podstatě direktivně automobilkám určuje, jaké typy dopravních prostředků budou vyrábět. Ty si tak rychle spočítaly, že pokud se mají ubránit astronomickým pokutám, musí být přibližně čtvrtina jejich produkce elektromobilní. A to bez ohledu na poptávku zákazníků. Zároveň se tomuto tlaku, pravděpodobně pod vlivem černého svědomí po aféře Dieselgate, příliš nebránily.

Výsledkem bude vůz, jehož cenu běžní občané nebudou moci zaplatit, a který jim ani zdaleka nenabídne takový komfort jako klasický benzínový nebo dieselový.  Pokud navíc budou lidé k nákupu elektromobilů „motivováni“ dotacemi a zároveň dalším zdaněním automobilů s klasickým pohonem, povede to zejména v chudších regionech k obrovským distorzím v socio-ekonomických vztazích (přeloženo do češtiny – lidé na vesnici spolehlivé auto prostě potřebují). Bude to tak jen další z řady důkazů, že sociální inženýrství nemůže fungovat (jak to krásně ve výše zmíněném článku popsal Hayek). Nebo fungovat může, ale jen po omezenou dobu a za vysokou cenu zchudnutí většiny obyvatel.

V neposlední řadě jde také o obrovské investice automobilek, které do elektromobility vkládají. V případě, že tyto – Evropskou unií vnucené – „podnikatelské“ plány neuspějí, lze očekávat, že budou chtít tyto peníze zpět a částky, kterými potom budou nuceni daňoví poplatníci sanovat výrobce automobilů, budou významně vyšší než ty, které jsou nyní státy vkládány do jiných projektů v oblasti tzv. obnovitelných zdrojů energie. Druhou stranou mince jsou pak náklady ušlých příležitostí, tedy fakt, že automobilky mohly na základě vlastního svobodného uvážení tyto investice věnovat do úplně jiných technologií, které by mohly přinést z hlediska dopadů dopravy na životní prostředí daleko větší efekt než elektromobilita.

Automobilový průmysl je a bude v těžké pozici. Bohužel v souvislosti s ním můžeme vzpomenout friedmanovskou otázku: jak daleko je možno zajít při zavádění direktivních prvků do tržního hospodářství? Apetit Evropské komise se v tomto zdá být stále neukojen.