Naše dluhy

Přestože se to nezdá, Miloš Zeman spáchal jeden ze svých největších, ne-li největší, politických zločinů někdy po svém nástupu do úřadu předsedy vlády.

Naše ekonomika tehdy byla v lehké krizi. Tehdy v rozhovoru, který už bohužel neumím dohledat, prohlásil, že nyní je nutné přejít k deficitu státního rozpočtu, který bude následně splacen z přebytků, které přijdou, až se ekonomika nastartuje. Ekonomika se nastartovala (upřímně, ona to tehdy žádná dramatická krize nebyla, HDP kleslo v roce 1998 o 2,2%), nicméně deficit státního rozpočtu už nám zůstal. Samozřejmě, Miloš Zeman už se na to díval z Vysočiny, důležitá je na tom ale symbolika, kterou do uvažování v našich končinách vnesl – dluh nevadí. Řídily se tím vlastně už všechny další vlády bez ohledu na to, v jaké kondici ekonomika byla. A celé to bylo doprovázené takovými perlami, jako „zdroje tu jsou“ (jsou, nakonec někdo ty státní dluhopisy koupí, ale v ekonomii funguje tzv. vytěsňovací efekt, to, co banky půjčí státu, už nepůjčí soukromému sektoru), „stát dluhy nemusí platit“ (musí a ročně nás to stojí cca 40 mld. Kč), aj.

Stát i jeho obyvatelé si zvykli a deficitně jsme hospodařili i v dobách, kdy HDP rostl. V posledních letech i přes drakonická opatření ve vybírání daní, která nakonec výsledný efekt nepřinesla. Státní rozpočet byl plněn především díky růstu HDP, v čemž je nakonec to zásadní kouzlo čarování s pojmem veřejný dluh. Ten se totiž mj. vykazuje procentuálně vůči HDP. Pokud tedy HDP rostl a dluh zůstával víceméně stejný, je logické, aniž by na tom měla vláda nějakou zásluhu, že procentní podíl státního dluhu klesal. Letos bude situace opačná, HDP klesne (zdá se, že opravdu výrazně), deficit státního rozpočtu giganticky naroste a podíl dluhu k HDP vzroste někam ke 40%. To ještě pořád není žádná tragédie, nebude-li se to v následujících letech opakovat (přiznejme si – asi bude).

Úplně jiná věc je ale symbolika. Proto jsem začínal citátem Miloše Zemana. Od jeho nástupu do vlády se obrovsky zvyšuje očekávání, že stát se musí postarat o daleko více věcí, než mu ve skutečnosti náleží. Současná vláda to dovedla aktuálně do dokonalosti a výsledkem je rozpočet s deficitem 500 mld. Kč (Kalousek může závidět). Ekonomické problémy to nevyřeší, pouze odsune. Propad průmyslu je obrovský a dříve či později se někde, třeba ve zvýšené nezaměstnanosti, musí projevit. A celé se to opět promítne do symboliky a očekávání lidí, že stát musí. To je největší brzda rozvoje nejen nás, ale celé EU, která plánuje podobný dluh jako my – 750 mld. € (spravedlivě je nutné přiznat, že na jednoho obyvatele je to o něco málo méně než náš deficit). To celé – ještě v kombinaci s dotační politikou EU - vytváří dojem, že když se stát postará, je to jednak jeho povinnost a jednak to nebude mít žádné následky. Toto si myslet je samozřejmě fatální chyba.

Zcela mimochodem – jak se společenské povědomí a náhled na pojmy jako je kapitalismus, stát, trh, aj. proměnilo od devadesátých let do současnosti, je dobře vidět, když pouštím občas studentům videa s Miltonem Friedmanem (na Youtube – vyberte si), obvykle jako úvod do ekonomie. Většina z nich na to kouká, jakoby ten člověk přiletěl odněkud z jiné sluneční soustavy.